Příběh naší chalupy

Příběh kunějovské chalupy č.p.54

Podstata: Češi, Česká Kanada, síla krajiny, kořeny rodu, budoucí
generace, zachování, pokračování, pouštění, poslání.

Jsme Češi, vnímáme výjimečnost naší země, její nádhernou a
tajuplnou přírodu a silné energie, stejně jako osobitost, důvtip, smysl
pro humor a zručnost našeho národa.

Máme v naší vlasti mnoho překrásných oblastí. Jsou však místa, ke
kterým vás něco táhne a vábí a ač se mnohdy bráníte, stejně si vás
takový prostor nakonec přitáhne.

Nás ovšem nepřitáhla jen krása, tajemnost a neporušenost České
Kanady, ale také volání předků. Niterná potřeba vrátit našim rodům
výchozí místo a prostor pro tvořivost a život i dalších generací. Místo
s kouzlem, kam se všichni budou rádi vracet a o které se již nenechají připravit.

Když takové místo najdete, je jen přirozené, že do jeho vybudování
dáte všechno, co ve vás je a ještě něco víc…
A tady začíná příběh naší chalupy.
Našla si nás a už nás nepustila.

No, popravdě, našel nám ji nynější soused a
napoprvé jsme ani nevěděli, že ji chceme. Byla to láska až na druhý
pohled, když jsme jeden krásný jarní den roku 2016 vyšli „za humna“ a
zamilovali se do louček, remízků a lesů. Najednou jsme věděli, že jsme doma.

Ještě z prosluněné louky jsme zavolali tehdejším majitelům a chalupa
byla naše. V roce 2018 pak započala rekonstrukce a jak dopadla, můžete posoudit sami.

Co se mne týče, strávila jsem plánováním a budováním chalupy dva
roky, všechno vymyslela, sehnala, přivezla a i mnohé sama zrenovovala.

Měla jsem veliké štěstí na stavebníky a řemeslníky, kteří mé mnohdy
nestandartní nápady s úsměvem realizovali.

A tak se není čemu divit, že mi chaloupka přirostla k srdci. A nejen
ona, ale i okolní příroda a především báječní sousedé.

Zašlo to tak daleko, že mi děti začaly vyčítat, že mám chalupu raději
než náš domov na Vysočině. A mají pravdu, to přiznávám. Vždyť to
byl můj záměr – vytvořit tvůrčí prostor pro rod, místo, kde budou žít a
setkávat se nejen členové rodiny. A předci se jistě tetelí blahem,
současná rodina taky nenadává a budoucí generace, věřím, taky
nepohrdnou. Můžu já za to, že si mě kouzlo prostoru zcela podmanilo?

Dílo bylo téměř dokončeno a já jsem začala mít potíže.
Protože, představte si to, do tohoto úžasného, novotou vonícího
prostoru, mého „vrcholného uměleckého díla“, začala jezdit širší rodina…

A já? Stála jsem jim neustále za zády, kontrolovala, napomínala,
utírala, uklízela a soužila se strachem, že něco zničí.
Naštěstí mám děti, které nejsou tak upjaté ( až si někdy říkám, že
trošku umírněnosti by jim neškodilo ) a ty mě začaly učit, jak na
věcech nelpět, jak to pustit. Ne slovně, ale skutky.

No, řeknu vám, s mou povahou to šlo dost ztuha. Ale nevzdala jsem se.
A tak jsem tu výzvu zvládla. Nevěříte?
Právě koukáte na důkaz.
Tímto mým dětem a jejich přátelům děkuji za jejich výuku a tyto
webové stránky.

Mému manželovi za financování celého projektu, čímž mi dal prostor pro realizaci mých představ a mnohdy i podivných interiérových nápadů. 

A taky mým předkům děkuji. A všem předchozím obyvatelům
chalupy, stavebníkům a řemeslníkům, krajině, sousedům, kořenům a
sama sobě.

Za vytrvalost, sílu, tvořivost a ochotu se učit .